MOJE CESTA...

Asi si teď říkáte, jak se holka z Ostravy, dostala k tomu, že dělá trenérku v USA a ještě navíc trenérku 20 hokejistům. No, to je jasné, přece přes postel... :)

Jsou to tři roky, co jsem potkala svého přítele Andrého, a se kterým tvoříme pár i v profesním životě. On, profesionální hokejista, dospěl do fáze, kdy se musel rozhodnout, zda bude dál pouze hrát, nebo se vydá na dráhu hokejového trenéra.

Byť v jeho letech mnozí ještě obouvají brusle, přišla nabídka, která se nedala odmítnout. Brusle vyměnil za padnoucí oblek a polobotky, a i když mu hraní hokeje prvních pár měsíců chybělo, brzy si na novou životní roli zvykl.

A já jsem byla ráda. Zůstal u toho, co ho v životě nejvíce bavilo. Navíc tuto práci může dělat celý život, dále se posouvat a směřovat kupředu.

Hokejisté ve výslužbě mají vždy jeden a ten samý problém. Málokdy si najdou uplatnění jinde a chybí jim pravidelný řád, na který byli celý život zvyklí. Nudí se, jsou v depresi a nejeden pak hledá útěchu na dně prázdné sklenice.

A jako bonus teď nehrozí, že by se mi na ledě popral... I když, stát se může cokoli :D.

Jak jsem se k trénování dostala já?

V první sezoně, kdy byl ještě hrajícím trenérem, jsem ho přijela do USA navštívit. Poté, co jsem se seznámila s majiteli a ti zjistili, že jsem osobní trenérka a fitness instruktor, slovo dalo slovo a na další sezónu už jsme odjeli společně jako TEAM.

Je pravdou, že kondiční příprava hokejistů v této lize byla velmi podceňována. Žádný z teamů neměl svého vlastního trenéra, ale my ano, a věřte, že tyto tréninky kluci při zápasech ocenili. Během tréninků držkovali, ale pak byli rádi, že tím zadkem hejbli :D.

Takže jo, spím s trenérem...